Fotit může každý (ne každý by měl)

aneb proč nefotím rychlou fotku na počkání

Ještě před dvaceti lety nebyl fotoaparát v rodině samozřejmostí. Nebyly mobilní telefony s fotoaparáty, nebyla možnost fotit kdykoli a cokoli. Fotografie měla jinou váhu. Vznikala pomalu, s rozmyslem, a často měla svůj konkrétní důvod. Možná i proto působila vzácněji.

Dnes je fotografie všudypřítomná. V každé kapse je mobilní telefon schopný pořídit technicky velmi dobrou fotografii. Fotit může skutečně každý. Jenže životnost těchto snímků je krátká. Udělají momentální radost, zapadnou mezi tisíce dalších, na sociálních sítích posbírají pár „lajků“ – a zítra o nich už nikdo neví.

Občas jdu parkem a vidím, jak se každý den pod stejným stromem fotí stejné úsměvy podobných lidí. Rodinné focení probíhá strojově, bez nápadu, bez hledání světla, bez atmosféry. Stejné pózy, stejné pozadí, stejný výsledek. Fotografie bez příběhu, bez hloubky, bez důvodu, proč by měla existovat déle než několik vteřin na displeji telefonu.

Vidím i nabídky focení, kde fotograf slibuje, že hned druhý den odevzdá osmdesát upravených fotografií za velmi nízkou cenu. Většinou jde o snímky prohnané filtry, automatickou korekcí a rychlým presetem. A je to škoda i těch málo peněz, které za to lidé zaplatí. Podobnou fotografii si dnes totiž často pořídí sami – dobrým telefonem, jehož algoritmy zvládnou totéž, někdy dokonce lépe.

Takovou fotografii já dělat nechci.

Nebaví mě rychlá fotka na počkání. Nebaví mě kvantita. Nebaví mě mechanické mačkání spouště. Baví mě pracovat se světlem a stíny. Baví mě pozorovat, čekat, vnímat. Stavět obraz postupně, hledat náladu, fotit skutečné emoce a vytvářet fotografie, které mají hloubku a vydrží.

Portrétní fotografie pro mě není o tom, kolik snímků vznikne, ale proč vzniknou. Každá fotografie, kterou odevzdávám, musí obstát sama o sobě. Musí fungovat bez kontextu, bez popisku, bez algoritmu sociálních sítí. Musí mít důvod být vytištěná, zarámovaná, pověšená na zeď. Nad rodinným krbem, v pracovně, v prostoru, kde s vámi bude žít roky.

Proto odevzdávám fotografií méně. A proto je nezvládnu zpracovat do druhého dne. Nad každou z nich trávím čas. Někdy dlouhé hodiny. Ne proto, abych z ní „vytáhl barvy“, ale abych ji dotáhl do podoby, která bude nadčasová. Fotografie, ke které se vrátíte. Ne snímek, který zapadne.

Fotit může každý. Ale ne každý by měl fotit všechno. A ne každá fotografie si zaslouží vzniknout jen proto, že to jde rychle a levně.