Kam jsem se to sakra dostal

aneb jak jsem začal s fotografií

     Pamatuju si, že měl táta doma zrcadlovku. Byl to Zenit-E, stroj ruské výroby a tehdy nebyla fotografie ani levná, ani samozřejmá. Fotoaparát měl své místo, svůj respekt a jako děti jsme na něj nesměli sahat. Jenže zakázané ovoce chutná nejlépe. Fascinovalo mě to natolik, že jsme ho stejně tajně vytahovali ze skříně, cvakali naprázdno, bez ohledu na to, jestli byl založený film, a v dětských představách fotili mistrovská díla.

     Vzpomínám si i na koupelnu proměněnou v temnou komoru. Plastové misky, lahvičky, vodičky. Z papíru se pomalu rodily fotografie. Byla to alchymie, které jsem tehdy vůbec nerozuměl, ale ten pocit fascinace si pamatuju naprosto přesně. Magie obrazu, světla a času.

     Život se ale vydal jiným směrem. Tvořil jsem, ale ne fotografii. Psával jsem povídky a poezii, občas s drobnými úspěchy. Když jsem toho měl napsáno dost, zatoužil jsem po ilustracích. Chtěl jsem si doma ručně svázat vlastní knížky – ne proto, aby je někdo četl, ale kvůli ucelenosti, uspořádanosti a dokončení myšlenky. Jenže kreslit ani malovat jsem neuměl.

     Oslovil jsem několik malířů a kreslířů, ale nikdo nedokázal ilustracím vdechnout tu duši, kterou jsem v nich viděl já. Tu konkrétní atmosféru, vlastní vizi příběhu. A tehdy mě znovu napadl fotoaparát. Fotoilustrace. Obraz jako vyprávění.

     Jednou jsem si jen tak koupil obyčejný kompaktní fotoaparát s ultrazoomem. Nevěděl jsem přesně, k čemu je, ale byl za rozumnou cenu a říkal jsem si, že na rodinné focení by mohl stačit. Už ve chvíli, kdy jsem ho vzal do ruky, jsem věděl, že se ta stará fascinace vrací. Začal jsem nasávat vědění, zkoumat alchymii obrazu, kompozici, světlo, práci s optikou.

     Už po prvním měsíci mi bylo jasné, že kompakt nestačí. Vyměnil jsem ho za velmi starou zrcadlovku a setový objektiv. Netušil jsem, kam ta posedlost povede, ale dostal jsem do ruky nástroj, který umí tvořit světy, příběhy a emoce. Začal jsem vnímat světlo jinak. V obrazech, ve filmech, v televizních záběrech, ve fotografiích v časopisech. Všude.

     Četl jsem, učil se, kupoval kurzy a nenasytně hltal informace, abych mohl fotografovat lépe, jistěji a vědoměji. Nejvíc mě okouzlila portrétní fotografie. Zachytit příběhy vepsané do tváře. Nálady, touhy, radosti i zklamání. Vše, co do člověka postupně zapisuje život.

     K portrétní fotografii se přirozeně přidala i fotografie příběhová. Když už tvořit světy, tak komplexně. Obrazem, světlem, atmosférou.

     Dnes už jako fotograf působím v Hradci Králové, ale pocit hledání, objevování a fascinace světlem zůstal stejný jako tehdy, když jsem poprvé tajně mačkal spoušť tátovy zrcadlovky. Měl jsem fotografie vystavené v muzeu, fotil jsem promo ke knihám, několik festivalů i různorodé projekty, a přesto mám pořád pocit, že stojím na začátku cesty, která nikdy nekončí.

     Pokud vás zajímá, kam tahle cesta zatím vedla, některé z těchto příběhů a obrazů najdete v mé galerii.